Dvě plastové části se dotýkají a třou se o sebe pod určitým tlakem, amplitudou a frekvencí. Teplo vzniká třením, což způsobuje roztavení materiálu na svarovém rozhraní. Pod tlakem roztavený plast vytéká z oblasti svaru a tvoří přepad. Po zastavení vibrací roztavená plastová vrstva ztuhne a vytvoří pevný spoj.
Proces svařování vibračním třením lze rozdělit do čtyř odlišných fází: fáze tření v pevném stavu, fáze přechodu pevné fáze-kapalné fáze, fáze proudění v ustáleném stavu- a fáze chlazení.
Ve fázi pevného tření vzniká teplo třením mezi povrchy obou částí. Povrchová vrstva materiálu se zahřeje na teplotu tání. Rychlost tvorby tepla závisí na třecích vlastnostech materiálu a parametrech svařování (frekvence, amplituda a tlak).
Ve fázi přechodu pevné fáze-kapaliny se metoda ohřevu mění z povrchového třecího ohřevu na ohřev smykovým napětím mezi vrstvami v roztaveném stavu. V tomto okamžiku se tloušťka roztavené vrstvy plynule zvětšuje. S rostoucí hloubkou roztavené vrstvy se však topná kapacita postupně snižuje.
Ve fázi toku taveniny v ustáleném stavu- se rychlost tavení rovná rychlosti toku směrem ven (ustálený stav). Jakmile je dosaženo tohoto stupně, tloušťka roztavené vrstvy se stane konstantní. Po dosažení nastavené hloubky svaru vibrace ustanou.
Průtok je nejvyšší ve středu a nejnižší na okrajích. Průtok vykazuje parabolické rozložení napříč tloušťkou.
Po zastavení vibrací tavenina ochlazuje a začíná tuhnout a vstupuje do fáze chlazení. Svar ztuhne pod statickým tlakem a trvale spojí díly dohromady.
Pro zajištění rovnoměrného ohřevu v celé svařovací oblasti a tím konzistentního svarového výkonu je klíčové, aby horní a spodní část udržovaly plný kontakt v oblasti svaru po celou dobu svařovacího procesu. Dostatečného kontaktu lze dosáhnout zlepšenou rozměrovou přesností součásti, strukturální optimalizací a návrhem upínacích přípravků.
